youngprimitive homepage

Připravy finišují. Teď to všechno narvat do kombíku a vzhůru směr Praha! Ano. Opět se z nás stanou stánkaři a až do neděle budeme s yp fashion na střeleckém ostrově v Praze. Koná se tu totiž letní verze CODE:MODE.

Lokalitka luxusní. Počásko by snad mělo vyjít. Vstupné je grátis a jestli vás ty hadry už obtěžují, nevadí. Doprovodný program dvou hudebních pódií, divadla a večerního promítání filmů by vás mohl zlákat alespoň na sobotní procházku.

Ti nákupuchtiví se můžou těšit na 80! vystavujících od hader, šperků, doplňků až po úplné, ale hezké zbytečnosti za které ženy tak rády utrácejí :)

Pokud budete mít cestu, určitě se zastavte za náma na yp stánek. Ať se tam nenudím.

Izrael, část třetí. O medůzách a slonovi.

Voda je teď v šest ráno pořád ještě hodně teplá. Moc jsem toho nenaspal, ale vánek od moře a vůně něčeho nového mě nabíjí energií. Zouvám trepky, Jaffa je vidět na obzoru, a víc, než tři čtvrtě hodiny by mi to zabrat nemuselo, i když se budu loudat (a že se budu loudat). Na plážích Tel Avivu je v tuhle ranní dobu už docela dost lidí, jednak pracovně (uklízeči všehomožného bordelu z pláže, rovnači lehátek a tak), pak sportovci (oživuje se myšlenka, že budu každý den vstávat za úsvitu a taky běhat, nedojde k tomu samozřejmě vůbec nikdy) a pak dva loudači. Já a izraelská éterická bytost, která proplouvá asi tři metry předemnou a její pohyby připomínají kombinaci taiči a epilepsie (zpomalené). Ztratím jí asi po deseti minutách společného tance ve vlnách a to hlavně díky mé schopnosti líp se vyhýbat medůzám (kterých je v tuhle roční dobu na pobřeží dostatek). Ta schopnost spočívá v tom, že si začnu představovat, co by se všechno mohlo stát, kdyby mě žahla (otok - horečka - nemocnice - krematorium), takže odplouvám k pevnině a zbytek cesty už absolvuju bezpečně pískem, kde tolik medůz neplave (obvykle).

Jinak možná by ještě nebylo špatné vysvětlit pojetí toho mého výletu - průvodce jsem si půjčil dva dny před odletem a jediný, co jsem pořádně o Izraeli věděl, že tam chodí ty divní lidi v černým, jak je znám z amerických komixů, a že se anglicky domluvím. To mi stačilo, měl jsem jen kostru pobytu a hostel, neřešil jsem, co chci konkrétně vidět ve kterým městě. Podle mě mně to umožnilo víc nasát atmosféru, víc bezcílně bloumat a víc vnímat skutečný život v Izraeli bez toho, abych se upínal k tomu, co všechno si musím odškrtnout (to jsem vymyslel právě teď, pravděpodobně to vůbec není pravda a kvůli tomuhle postupu jsem 90 % zajímavostí v Izraeli minul.

Kolem sedmé připlouvám do přístavu ve staré Jaffě, doslova, teď ráno je plný rybářů, smradu a rybí atmosféry, působím tam jako pěst na oko. Fotit ještě nemám odvahu nebo spíš se to nehodí, protože se chci přece infiltrovat a působit izraelsky. Chvilku bloumám, pak sednu na bobek, popíjím pomerančovou hanáckou kyselku a snažím se nasát atmosféru, zatímco se otepluje a na nártu mě něco začíná pálit. Ano. Krvavá tečka obřích rozměrů mně v hlavě roztočí fantazijní spirálu, že jediný, co v Izraeli uvidím, je stará Jaffa a pak nemocnice v Tel Avivu. Místo dalších procházek starým centrem začínám přemýšlet o bezpečné cestě na hostel a že experimenty nechám až na odpoledne. V cestě zpátky stojí moře plný medůz (opravdu), autobusy nejezdí, takže beru kyselku a šourám se zpátky do centra i s poškozenou nohou. K hostelu příjdu za hodinu.

Ubytování obecně je v Tel Avivu docela drahé, Momos hostel na Ben Yehuda street patří k průměru, ale umístěním i vybavením úplně vyhovuje. Recepční mě posadí do křesla, načež na hodinu usnu, aby mě probudil vedle sedící kašlající Američan, který se podle intenzity kašle pokouší vydávit minimálně slona. Naproti sedící český pár pozoruju z úkrytu, nechtě odhalit svůj český původ, každopádně prozradí mě sušenky značky Disco, a už povídáme, on z Ústí, ona z Kolína, Izrael na dva týdny, návštěva kamarádky, cestování a dneska domů. Ve dvanáct se nadějně sunu k recepci, vyhýbavá odpověď, vydržte ještě deset minut, je sobota, nechali jsme všechny spát dýl, ale hned jak to půjde, tak vás ubytujeme. V jednu hodinu platím, přebírám klíče od pokoje bez klimatizace, s dvěma větráky, které v místnosti vytvářejí vír horkého vzduchu, ani nevybaluju, padám na postel a propocen usínám. Viděli jste už Inception? Musel jsem se propadnou minimálně do třetí dimenze…

Tož sem byl mrknout na ten Počátek - nelogický český překlad pro Inception. Mysteriózní sci-fi Christophera Nolana. Dvě a půl hodiny snů a snů snů a snů snů snů a snů snů snů snů... Člověk musí být pořád ve střehu a možná kdyby bylo o dva levely snů míň a o pár přestřelek míň, bylo by to dokonalé. Jestli má někdo v hlavě takový scénář, tak teda klobouk dolů za představivost.

Nebudu tu spoilovat. Jen řeknu že nakonec - Japonec! Jen mi teda není jasný, jestli se ti dva na konci jako zastřelili nebo jak se dostali z té nicoty zpátky do levelu nad? Když sérum bylo tak silný. To už nám film neřekl. Asi záměrně, ale scénarista to přece musí mít vyřešené. Nebo mi něco uniklo?

Izrael, část druhá. Vítejte.

Probouzí mě rána do kolene, když sličná (no dobře, jenom literární obrat) letuška rozváží pití tím ocelovým vozíkem, co váží tunu, zatímco mně střídavě zalíhá v pravým a levým uchu, podle toho, jak si hlavu na nesklopitelné sedačce našteluju. V letadle většinou spávám vytočeně do uličky, tak proto to koleno. Jídlo ujde, akorát se cítím jak tenkrát před deseti lety na brigádě v Oveximu, kdy v deset večer přišel pan Kupec a oznámil, že ve tři ráno přijede kamión a melouny a že teda chlapi nechoďte dom a je potřeba to vyházet, ať može jet hned zpátky. Tenkrát jsem jel rozlámanej domů za úsvitu, na Slovanu potkal L.O., která mě kdovíproč začala líbat a ptala se, co tam dělám v půl sedmé ráno. Každej nějak začínal. V letadle ani v Tel Avivu nic podobnýho nehrozí a když začíná svítat, oznamuje (česky) pilot, že čtyřicet minut před přistáním zavře záchody, protože se to tak v Izraeli musí. Jdem čtyři, po anglickém repete do mikrofonu se počet wcčekajících zdesetinásobí, ale to už je míjím v protisměru. Výhody minority, aspoň pro tuto chvíli.

Dva metry po výstupu z letadla mně zahrazuje cestu o tři hlavy menší černovláska, security control část první, poprvé se setkávám s oblíbenou izraelskou hrou "doplň příjmení". Něco jako, že tazatel řekne Jan a soutěžící vyhrkne Rosák, nebo tak podobně vtipně, nicméně protože tu hru hraju poprvé, nepochopím pravidla. Bere si můj pas a náš rozhovor probíhá asi takhle:

- Your name is…. Petr…..? (ano, mám doplnit příjmení, já to ovšem v tuhle chvíli nechápu)
- Yes. Petr.
- ??? No. Your name is…. Petr…. (začíná neverbálně povzbuzovat)
- Yes, my name is Petr.
- fffff. Your name is…. Petr…. Vaj… ?
- Jo. Vybíral?
- Go.

Pak se třista metrů nestane nic zajímavého, pak můj první ozbrojenec, já ač hetero, tak kombinace Matta Damona a Vina Diesela mě dělá trošku víc gay-friendly (a to jich budou v Izraeli desítky, hezounů), když na mě něžně, ale bez okolků namíří svou krátkou palnou, a ukáže mi, kam se mám postavit do fronty. Je k páté ranní místního času, k okýnku, purpose of the trip, znáte v Izraeli někoho, co máte v plánu, kde budete bydlet, buch, razítko, díkynashlečau. Trošku mnou projede vlna zklamání, že to šlo tak hladce, přece jenom jsem si připadal podezřelejší, než jsem byl. Jdu si pro batoh a ve směnárně na letišti Ben Gurion měním prvních sto dolarů za šekely, který jsou tak srandovně barevný, že vypadají jako z nějaké dětské hry. Platit se tím ale dá. Je šabat, venku je světlo, autobusy ani vlak z letiště nejede, z dálky vidím štrůdl taxikářů, stotřicet šekelů centrum (krát pět na koruny), a tak teda jo, jedu (stejně je to fix price, tak nemá smysl smlouvat, navíc ne na šabat, kdy bych těch dvacet kilomentrů mohl jít akorát tak pěšky).

U hostelu mě řidič vyhazuje kolem půl šesté, otevřeno, Vybíral, I have booked a room, máme vás tady, ale ubytujeme až v poledne. Batoh si tu nechte. Beru pití, pas, mobil a šekely a jdu na pobřeží, kde nořím vody do vody, ohlašuju se skrz sms všem, kdo si to zaslouží a poprvé mě napadne, že tam v té středozemní vodě stojím tak nějak o samotě a že Izrael & já bude trošku jakoby výzva. Na obzoru stará část Tel Avivu, Jaffa. Vyrážím.

Prázdniny - čas dovolených. Tak to má být. I my s Nitkou sme přemýšleli, kam se letos mrknout ještě než začnu splácet hypotéku a bude ze mě vystresovaný usazený nudař. Ideální termín na cestování je září. To už víme. Teď kterým směrem? Východ? Západ? Jih? Sever? Loni to byl dalekej západ, letos sme se rozhodli pro daleký východ. Konkrétně to bude Peking. Proč Peking? Tak jednak mě to město láká svou historii, druhak je to hlavní město obrovské Číny a taky tam máme yp spojku a to Heba. který tam už nějaký ten pátek žije a ono dát si cizí město s lokálem, nebo s někým, kdo ví co kam kdy a kde, je k nezaplacení!

Plán je dorazit do Pekingu, pobýt týden a pak s Hebem a Eliškou půjčit káru a vyrazit směr Šanghaj. Byl by nerozum nenavštívit letošní EXPO, které se právě v Šanghaji koná. Vždycky sem chtěl vidět Expo. Ono v dnešní době už ta výstava trošku postrádá smysl, ale Číňani to vždycky dokáží udělat nej ve všech směrech a láká mě spousta pavilónů. I do toho našeho českýho, obalenýho do puků (pffff) se zajdem podívat.

Z Šanghaje autem zpět do Pekingu a odamtud frrr zpátky domů, do Kroměříže, rovnou k míchačce asik :) Ještě jedna věc, která mě láká je přestupní zastávka v Dubaji. Vyřídili sme si víza a odložili let z Dubaje o den, abychom měli alespoň 24 hodin to tam "proběhnout". Minimálně lupnout Vencu na ten nejvyšší mrakodrap. Bude to asi náročné ve 40ti stupních prouzdat městem, ale sme baťůžkáři a berem zásyp proti vlkům.

Takový je plán. Odlet je 10. září. Těšíme se a uvítáme jakékoliv tipy, rady, doporučení!