youngprimitive homepage

bavme se teď chvíli o práci .....

Možná je to pro mnohé vcelku aktuální téma, i když né na první pohled.

Začnu opět zeširoka, aby si Misi mohl vzít dovolenou, nalít panáka a v klidu se začíst.

Moje maturiní práce byla úvahou nad citátem F.X.Šaldy "Chceš-li poznat, co v člověku je, připusť ho k práci..." práci jsem tehdy začal slovy: "Dobře pane Šaldo, ale........." zbytek byla směs obecného vzdoru, bezdůvodné revolty, pokusu o první jasnější do jisté míry úspěšnou formulaci vlastního názoru a opravdových náctiletých bulšitů obsažených v těch názorech. Nesouhlasil jsem s panem Šaldou, v podstatě jsem si myslel, že "co v člověku doopravdy je" prací nezjistíme. Dostal jsem za3. To nějak zásadně rozebírat nechci "jak to zjistit co v člověku je", ale napadlo mně zaúvahovat o nějakém smyslu práce, její hodnotě, významu.

Ani smysl ani význam ani hodnotu však nechci posuzovat zaklišatěle "celospolečensky" nebo moderně celokosmírně, ale hlednám naprosto jasný, hmatatelný význam pro jedince, vesměs nositele této činnosti.

Musím říct, že jsem dostal od rodičů skvělý dar. Jakousi celkovou zodpovědnost asi. Do školy jsem se valně neučil, protože to nebylo moc třeba, ale když teklo do bot, uměl jsem zabrat a k maturitě jsem se ze strachu učil měsíc. Jakoukoliv práci zadanou doma jsem sice nemiloval, ale vždy jsem ji vykonal, udělal, i když se skřípěním zubů nebo možná i kecama. Když jsem pak začal opravdu diktovat a kalit až se práčilo za kočárem, vždy jsem odvedl to co jsem musel a potřeboval, i když jsem nebyl extra pracovitý, vždy jsem dodržel vysoký standart udělat za 2 hodiny to, co ostatní za 2 dny. Zbytek jsem prozewlil, prosurfil a proklábosil na netu (viz filtr autora zde na YP). Ale výsledek práce byl vždy na prvním místě, i když jsme se Zdendou lupli ve všední den v 1 ráno tripa, že to do rána "vyjede". Nevyjelo. Po marném pokusu pracovat (u tiskárny čekaje na vyjetí 5 listů smlouvy jsem zjistil, že to všichni ví) jsem utekl o půl deváté před audiencí u ředitele s velkou nevolností, protože to by byl opravdový průser ! I při našem dobrovolně-nevolnickém občanském snoubordovém sdružení, při ideálních závodních podmínkách, když jsme do ledové sjezdovky zatloukali ochranný plůtek a kamarád se na mně podíval, pak na to azuro, pak na ten vyhlazený park a řekl "tyvole, já to mrdám, jdu jezdit". Já blbec jsem zůstal, protože bylo třeba tam ten plůtek dát, protože to kurva bylo zapotřebí, aby ho tam někdo dal. Stejnětak když jsme planýrovali sjezdovku pro hladký park, většina to asi spíš brala jako spoleenskou událost s brčkem, svíjáky, pokecem apod. Já se tam oháněl motykou, protože ta sjezdovka se v rozumném čase prostě zplanýovat musela.
Ale to s tím tématem asi moc nesouvisí .... :)

Když se mě někdo zeptá, co vlastně dělám, snažím se to nějak pojmenovat, ale moc mi to nejde. Většinou vytlačím něco jako, že posunuji skutečnost z bodu A do bodu B nebo takněco. Moc mi ta denní činnost popsat nejde, ale co jsem při té práci vypozoroval je:

- člověk, který zodpovědně pracuje, si zpravidla dokáže udělat pořádek i v osobním životě a je to na něm vidět
- člověk, který zná a dodržuje tvůrčí proces, se takto projevuje i mimo práci a je radost s ním kecat, vymýšlet, organizovat, být
- zodpovědně pracující člověk se naučí dobře komunikovat, vážit slova a ve finále vážit myšlenky
- člověk, který pracuje s otevřenýma očima mě výrazně obohatí o zajimavé a trefné poznatky z námi úmyslně ignorovaného světa dospělých a pracujících
- člověk, který má za sebou usilovnou vytrvalou práci, získá obrovskou sílu a vůli přinejmenším při právi, většinou i jinde
- člověk, který má tu vytrvalou usilovnou, má ji většinou i úspěšnou, což ho neskutečně potěší a je radost s ním být. tady mám na mysli tu radost z posunu skutečnosti z bodu A do bodu B nikoliv tu radost z těch koláčů. radost z koláčů většinou není pěkná i když zasloužená, podle mé zkušenosti
- takový člověk pak dokáže jasně odlišit úspěch od peněz, práci od peněz, peníze od peněz
- takový člověk lépe čelí "rychlým prachům" a obecně se vyzná v problematice peněz, než lidé, kteří nepracují nebo furt zkratkují a ojebávají
- naprosto skvělé je, že to funguje na jakékoliv úrovni, i když člověk pozná dobrého číšníka, ihned pozná že ten číšník je opravdu dobrý a že to je dokonce i fajn a příjemný člověk
- práce prostě podle mně člověka skvěle "vychová" na to, aby se o sebe vždy už dokázal nějak postarat, aby uměl ustát i ty občasné sračky, aby neusínal na vavřínech, aby život nesměřoval jenom k nekonečnému užívání, aby byl tvůrčím člověkem nejen v grafickém designu či jiné umělecké činnosti
- typ člověka vychovaného prací se mi celkem líbí, pokud tedy mu to dodá rozhled a nadhled. pořád je ještě asi dost lidí, kterým nepomůže ani usilovná a vytrvalá :-))

Proč to všechno říkám je, že se teď snažím usilovně a vytrvale pracovat. Že při té zakládající se rodině, jiných povinnostech hospodských apod. nezbývá moc času na jiné bohulibé činnosti. Nejvíce se teď asi fakt vyznám v práci a to z obou stran, jak toho co pracuje, tak toho co tu práci zadává. Je to opravdu hodně zajímavé.

Žádnou pointu tady dnes nemám; je to možná všechno jinak, ale vím, že spousta lidí uvažuje co s načatým životem. Práce podle může být mezi top fajf kandidáty na smysl života, ale rozhodně to není jednoznačně vítěz. Neřeším moc společenský přínos, důležitost, užitečnost, jediné co jsem vypozoroval, že to není vůbec špatný jogging a že to člověka může taky obohatit, což pak zase hodně obohatí jiné. Think about it.

Bavme se o dětech a rodičovství.

Naše Viktorka dnes oslaví 4 týdny a já se cítím, to jsem celý já, kázat o rodičovství :)
Nicméně i tyto krátké (možná právě proto) zkušenosti jsou cenné, zejména při pohledu zpět.

Nechci se bavit o ničem jiném, než zda rodičovství člověka zabrzdí a obavy každého do 30 a těsně potom jsou oprávněné anebo se minimálně není čeho bát. Ano, ač je mi 36 a dítě jsem opravdu z celého srdce chtěl, tyto myšlenky mi hlavou probíhaly. A určitě mi dáte za pravdu, že toto téma je dnes vysoce aktuální.

Největší práci mi dalo přesně formulovat, čeho tak opravdu významného jsem se celou tu dobu vlastně bál. Co přesně (že nebudu moct kalit to neberu jako za pozastaveníhodné) nám na tom "zfotrovatění" vadí.

Že nikam už nechodím a že se nevidíme. co když moji drazí není o co stát ? Že nám unikne spousta muziky a kultury a já nevím jakých ještě akcí. co když ten absolutní význam tomu jenom tak moc přikládáme a co když lze žít šťastněji bez už nevědomého selfznásilnění, že bez hudby, kultury a divadla prostě nemůžu žít. že už nepřekročím dobrodružně hranice. co když je to fotrovatění, které s dětmi nesouvisí ?
mluvím hlavně o nějakých ortodoxních zastáncích, komu evidentně mateřství a otcovství do svého externího/interního (to je otázka) profilu vůbec nezapadá.
co když to mateřství a otcovství nabídne tolik nových situací, pocitů a intenzivních prožitků, jaké mi žádný trip dlouho nenabídnul.

Když jsem tyto úvahy vztáhnul na sebe, velký problém mi dělalo zformulovat, proč jsem tehdy (bezdětný) vlastně žil ? Jde o ten smysl života. Nevím jak to máte vy, ale nikdy mi to moc nešlo i když nějaké kandidáty jsem vždycky měl. Kalit, cestovat, užít si to, nekonečně se bavit, poznat co nejvíce lidí, prožít to naplno, být pozorným pozorovatelem, být nespecifikovaným tvůrcem, být všeobecně kreativní, inovativní, dokázat nestydět se za sebe a jakoukoliv odvedenou práci, něco v práci dokázat, co přesáhne význam stabilního příjmu, pracovat odpovědně a intenzivně na čemkoliv, protože to člověka (pokud je vnímavý) neuvěřitelně vyšlechtí a poskytne plno dalších nových obzorů, pracovat ještě více, protože radost z dobře odvedené práce skutečně funguje a je to snad ještě větší šťáva než prachy.

Ve všech těchto nesymslech jsem se pravděpodobně několikrát v průběhu mého dospívání našel, ale tak nějak nikdy to nebylo ono. na klišata jako "smyslem je hledat smysl" ... tak na ty už jsem starý.

No, koukám, že by bylo dobré se od smyslu života vrátit zpátky na zem k rodičovství ;) Takže ta souvislost je někde mezi tím, co jsme chtěli v mládí dokázat a včem by nám ty děti "mohly vadit" a co už tedy teďka dokázat nedokážem s těmi dětmi :)

Ano, už se v nejbližších dnech jen tak nevydám na roční cestu s mačetou, abych se prosekal celou indonésií, neprojedu svět kolem dokola s tričkem a trenkama navíc s kreditkou a kartáčkem. Upřimně mi to ani nevadí (mé dobrodružné srdce chlácholím tím, že nic nekončí a taky když má ta kreditka celou tu dobu fungovat, tak to je třeba taky nějak zařídit).

Možná v tom budou ty otcovské hormony nebo co, ale pravda je, že mi to dítě přináší (možná skutečně) více radosti ze života, než bych zažil na těch cestách. O nic jiného než o radost ze života nikdy nejde ! Všechny nejlepší zážitky by se daly popsat tak, že v tu chvíli máte extrémní radost, že žijete.

A pokud mi toto dříve přinášelo ... ani nevím co, tak dnes mi to přináší to dítě (ano i nevyspanému, někdy přivypruzenému "šuphlavičkupodvodičku" :)) ale přesto šťastnému a milujícímu). No maličko to přeháním, abych nastolil ten kýžený konflikt.

Chci tímto článkem otevřít diskusi s těmi bezdětnými, protože já už jsem na tom tripu s těma fotrama a matkama ;))) "taky jsem býval student, kchhhhh" ;))) co ví wo co gou ;).

Takže bezdětní - vyzývám vás k formulaci smyslu vašeho žití, co je tím důvodem, proč ještě nechci děti. Já osobně si matně vzpomínám na to, že jsem dycky teda chtěl být tak nějak cool, že jsem dycky chtěl všechno vědět, že jsem se chtěl zajímat o ty zajímavé věci, že jsem chtěl umět číst mezi řádky, že jsem se chtěl mít kapelu (neplést si s nemocí), že jsem chtěl být "kulturně vzdělán a aktivní" že jsem chtěl točit devítikila na obě strany a nohy, že jsem chtěl být opravdovým světoobčanem, že jsem byl v mládí a i nedávném stáří docela naivní blb. Dnes musím říci, že se mi hlava, mysl, energie, priority, zájmy a i některé charakterové vady :) výrazně srovnaly.

Že člověk skokově pozná co je důležitější, než kdykoliv jindy bylo, že jsem sice stále nezjistil proč žít, ale jasně jsem vyloučil téměř všechny dosavadní varianty. Že možná ta rodičovská odpovědnost může být velkým impulzem v jinak uvadají životní energii. Že je ta obava z fotrovatění naprosto zbytečná a že pokud by náhodou byla, věřím že je vyvážena tolika novými impulsy (ano je tam něco víc než prdíky, kojení a spinkání).

Samozřejmě že 2 lidi se stejnou situací naprosto naopak, takže vše je o lidech, přesto si myslím, že jsem nakousl docela aktuální téma. Doufám, že to nikdo nepochopí jako útok nějakého fotra na "poslední svobodné lidi", ale že chci jen otevřít trochu vážnější diskusi, co je to ta svoboda v tomto smyslu a co je to to fotrovství.......

co za obrázek sem dát teda nevím ... možná té naší Viktorky, abyste věděli o čem to mluvím, ale tak od teho máme ty fejsbooky že ;)

Objevil sem tu zapadlou složku s fotografiemi z dřevní internetové doby. Psal se rok 1999 a Gyd si půjčil ode mě digitální fotoaparát. Byl to stařičký olympus 2020 a já nevěděl, co chce fotit. Až po letech sem objevil tuto fotografii (nalevo) Gyd si nafotil tuto fotku aby ohromil svoji spolužačku z osmé třídy a poslal ji email s fotkou. Fotky z foťáku sem si stáhl a zapoměl na ně. Dnes po letech mi přijdou úsměvné, možná vtipné. Posuďte sami. Pro srovnání přikládám gydovu aktuální podobu.

Dlouho nepřibyl novej Filip a Filip. Pravda nebylo moc času ani hlášek, nicméně na YP FÓRU celkem hezky funguje online kalniček a to je studna slušných hlášek. Na rozehřání dávám tedy další díl Fíli a Fíli :)

Koupil sem za výhodnou cenu výběrovou průmyslovou kameru a ukázal se jako zručný instalatér zařízení. Pořídili sme si doma videozvonek. Je prektický, zvyšuje bezpečnost bydlení a hlavně je vydizajnovanej! S montáží mi pomohl Prochyn. Měl sem štěstí, že šel zrovna kolem. Celé montáži dozoruje Nitka. (Ona jako nefunguje ale zastraší...pššššššt!)